Lazy registration a další minimalistické návrhové vzory

Mám rád minimalismus, zejména pak takový, který klade co nejmenší nároky na uživatele. Nenuťte uživatele přemýšlet, říká pan Krug, a nenuťte ho dělat něco, co nechce a nezbytně nemusí. Typickým případem je návrhový vzor lazy registration.

Proč by se měl zákazník e-shopu registrovat, když to k ničemu nepotřebuje? A i kdyby se zdálo, že potřebuje, opravdu je klasická registrace správné řešení?

Malá odbočka: Na jaře jsem na Vsetínském barcampu ve Zlíně přednášel o Čaji týdne a mj. jsem zmínil, že sledujeme historii objednávek jednotlivých zákazníků. „Jak to děláte,“ zeptal se mě udiveně někdo z publika, „když na webu nemáte registraci a přihlašování?“ „Jednoduše,“ odpověděl jsem, „stejný člověk se obvykle stejně jmenuje, má stejný e-mail a stejnou adresu.“

A opravdu to děláme takhle jednoduše. Každá nová objednávka se automaticky porovná s archivem, když je shoda jednoznačná (např. stejný e-mail a jméno, nebo stejné jméno i adresa), připojí se automaticky ke stávajícímu zákazníkovi, a když jednoznačná není, administrace nabídne podobné zákazníky a obsluha rozhodne, zda objednávku k některému připojí, nebo jedním kliknutím založí zákazníka nového.

Není to samozřejmě úplně přesné, ale to není ani normální registrace. Bez hesla také zatím nemůžeme zákazníkům zobrazovat či předvyplňovat jejich data, protože by to ohrožovalo jejich soukromí. To ale časem vyřešíme automaticky vygenerovanými hesly, která zákazníkům zašleme, až jim to opravdu bude k něčemu dobré. Podstatné je, že zatím nikoho neotravujeme zbytečnostmi.

Dalším takovým minimalistickým návrhovým vzorem bylo zadávání adresy v objednávkovém formuláři. Donedávna jsme na celou adresu měli jedinou textareu, protože jsme nechtěli zákazníky nutit psát do zbytečně mnoha políček. Chtěl jsem na to časem napojit validátor adres, který adresu automaticky zkontroluje, doplní a správně nastrukturuje. Bohužel jsem takový pro ČR nenašel, a když jsme tedy chtěli začít tisknout adresní štítky, museli jsme rozdělit adresu do víc polí. Dost mne to ale mrzí, a jakmile použitelný validátor najdu, k původnímu řešení se vrátíme.

Do třetice ještě jedna klasika: jméno a příjmení. Proč by na to měla být ve formuláři dvě pole, když je uživatel k ničemu nepotřebuje? Že je můžu potřebovat já, třeba kvůli e-mailingu? To je ale můj problém a musím ho vyřešit tak, abych jím zákazníky neobtěžoval.

Když to shrnu, snažím se o každém problému uvažovat, jako kdybych ho viděl poprvé v životě, a hledám řešení, které je pro zákazníky nejjednodušší.

Související:

• Asfaltujeme vyšlapané cestičky
• Jak prezentovat množství a cenu